Když evropští mocní vymysleli a nakonec i prosadili regulaci EC 261/2004, měli na mysli jednoznačně blaho lidí. A nikoliv blaho těch z leteckých společností, které své povinnosti neberou zase až tak moc vážně.
Jak tato regulace praví, musí společnosti ze zemí, které jí podléhají, tedy z Evropské unie, Švýcarska, Norska a Islandu, respektive společnosti, které provozují lety v tomto prostoru nebo směrem z něj ven, zaplatit svým pasažérům pevně stanovené odškodné, pokud zaviní zpoždění v cílové destinaci přesahující pevně stanovenou hranici.
Pokud se cestující vinou dopravce nedostanou do cíle s nanejvýš ‚rozumným‘ zpožděním, náleží jim finanční kompenzace, jejíž výše závisí na délce zpoždění a vzdálenosti mezi počáteční a cílovou destinací a může dosáhnout až šesti set eur.
Je nasnadě, že se tato povinnost provinivším se aerolinkám vůbec nezamlouvá. Leze příliš do peněz, jež musí být dopravcem vyplaceny z vlastní kapsy. A proto se taková společnost nejednou pokouší z placení vyvléknout. Což se děje dvěma způsoby:
- Vymlouvá se na okolnosti, které nemohla ovlivnit a v jejichž případě se odškodnění nevyplácí, tedy třeba na špatné počasí, přírodní katastrofu, bezpečnostní situaci, stávku třetí strany nebo omezení letového provozu.
- S poškozenými cestujícími nekomunikuje a doufá, že to tito časem vzdají.
Ovšem nárok je jednou nárok a člověk by se ho vzdávat neměl. Měl by žádat své. A pokud se nedokáže s leteckou společností dohodnout sám, tedy pokud se tato plnění povinností brání, měl by to dotáhnout klidně až k soudu. Což může takový člověk učinit sám, cítí-li se na to, nebo to může kdykoliv dát bez problémů právníkům, kteří se na téma náhrada za zpoždění letu specializují a zvládnou to tedy levou zadní, jak se říká.
Výhodou těchto právníků pak je mimo jejich specializace na tuto oblast i fakt, že si berou provizi pouze z odškodnění, jehož v zájmu svého klienta dosáhnou, člověk se tedy nemusí bát, že by jim musel platit, aniž by bylo jisté, že něco dostane.
A to je fér.