V Česku roste počet lidí s vysokoškolským vzděláváním. Paradoxně ruku v ruce s tímto faktem jde skutečnost, že ubývá úrovně vzdělanosti. Lidé si totiž necení vědomostí a znalostí. Dříve i člověk s učňovským listem míval poměrně bohaté všeobecné znalosti, což dnes často nemají ani lidé s vysokoškolským vzděláním. To znamená, že jsme papírově čím dál vzdělanější, ale v podstatě čím dál „blbější“, což by nás rozhodně mělo motivovat přinejmenším k zamyšlení. Co chceme nabídnout budoucím generacím?
Vzdělání měříme podle toho, jaké je nejvyšší ukončené vzdělání. Školnímu vzdělávání se říká formální vzdělávání. Proti tomu existuje ještě vzdělání neformální a informální.
O co vlastně jde
1. Formální vzdělávání– je tedy takové, které je uskutečňováno ve školním prostředí.
2. Neformální vzdělávání – jedná se vzdělávání, které probíhá mimo oficiální vzdělávací systém tedy mimo školy. Jedná se o různá školící centra, které nabízejí například různé vzdělávací a rekvalifikační kurzy. Služby školicích středisek využívají jednak jedinci, jednak organizace, které chtějí nabídnout zaměstnancům další vzdělávání. Školitel pak často dochází do samotných zařízení.
Tato forma vzdělávání je velmi hojně využívána. Mnoho lidí se v průběhu života setká s tím, že si musí zcela změnit kvalifikaci a ne úplně každý má kapacitu a čas vzdělávat se například na vysoké škole. Nicméně neformální vzdělávání nemusí být nutně jen profesně orientováno. Vzděláváme se také proto, že nás určité oblasti baví.
3. Informální vzdělávání– tento termín mnoho lidí nezná. Jedná se o takové vzdělávání, které si nastavujeme a koordinujeme sami a sami se stáváme iniciátory i sami sobě školiteli. Určitě každý ví, že nejvíce zkušeností získá člověk sám prostřednictvím samostudia. Například jsme mohli absolvovat základní školení nějakého náročného počítačového programu. To, co z nás však učiní odborníky je ten čas strávený doma u počítače, kde jsme získali zkušenosti na bázi pokus omyl.